O dispoziční prognostice

Už nějaký čas u nás funguje nový obor – Dispoziční prognostika. Ačkoli počet jejích příznivců roste, nedá se říct, že by byla všeobecně známá. Co to vlastně je?

„Zjišťování dispozic a nahrazení špatných dobrými. Taková odpověď asi neuspokojí, ovšem není snadné vyjádřit v několika větách hloubku oboru, který se studuje mnoho let. Tedy alespoň v náznaku.
Každý člověk má svébytné a osobité vybavení, které do života dostal. Tuto výbavu můžeme chápat jako soustavu povahových, intelektuálních, talentových i vztahových dispozic. Nazveme je souhrně psychickými vlastnostmi. Aby mohl člověk psychiku používat, potřebuje prostředek, díky kterému se bude psychika realizovat. Takovým prostředkem je tělo, jak jej důvěrně známe. Poté stačí nalézt metodu, která umožní zkoumat člověkovy psychické i tělové vlastnosti a hodnotit, které fungují dobře a které špatně. Nu a chybné dispozice pak měnit v ty dobré… tedy měnit špatnou prognózu v prospěšnou“.

Ano, to je vlastně patrné z názvu oboru, ale jak to vypadá v praxi? Něčím mi to připomíná programování počítače. Nějaký program se ukáže jako zastaralý nebo nevyhovující a nahradí se jiným, novým, prospěšnějším …

„Vlastně máte pravdu, i tak se dá dispoziční prognostika chápat. Podobně jako máme v počítači koncepci softwaru a hardwaru, máme v člověku koncepci psychických a tělových možností. Můžete si představit, že psychické dispozice člověka jsou v našem modelovém počítači zastoupené různými programy a aplikacemi. V případě hardwaru jde u člověka o tělesnou kapacitu, v počítači ji nazveme pevný disk. Uvedené srovnání je pochopitelně velmi zjednodušené. V počítači při chybné funkci hledáme poruchy a chyby například v nastavení programů nebo v závadách pevného disku, kde jsou data zapsána. U člověka budeme hledat poruchy a chyby v psychice nebo v těle. Všechny poruchy jak v počítači, tak i u člověka, jsou zjistitelné a opravitelné. DIP se orientuje na chyby, které vznikají v řídící psychické rovině. U počítače by to znamenalo hledat chyby v operačním systému, programech, aplikacích, které jsou pro funkci počítače rozhodující. U člověka zjišťujeme dispozice směřující k haváriím, které v úrovni tělové zaznamenáváme jako chorobné projevy. Předpoklady k nehodám proto opravujeme tak, aby k nim v organismu nedocházelo… změnou dispozice vedoucí k havárii se můžeme nehodě vyhnout, tím změnit chorobný stav ve zdraví“.

To by ale znamenalo ohromný přelom! Zní to téměř jako zázrak anebo – připouštím – skoro sci-fi. Vážně je to možné? Dá se člověk takto opravovat?

„Jistě… jen s poznámkou, že opravy se musí v budoucí terapii nasměrovat také nad rámec oprav tělových. Tělové opravy současná terapie zná, jedná se o různé náhrady nemocných orgánů. Jsou jistě důležité, ale řešení je pouze tělesné. Hranici těla opravy nepřekročí a orgán díky vadnému programu selže opět. V DIPu se snažíme opravovat špatné dispozice, které k nesprávnému fungování tělesné výbavy směřují. Proto DIP nezasahuje do těla přímo. Přesto změnou chyb v nadřazené – řídící psychické rovině dosahujeme následně změn ve fungování těla a jeho orgánů. Oprava chyby pomůže zvrátit nemoc ve zdraví.
Neopravíte-li chybný vzorec řidiče, jež opakovaně přejíždí křižovatku na červenou, těžko zabráníte velmi pravděpodobným nehodám. A výměny poškozených dílů auta (těla) majitele nic nevyřeší, pouze prodlouží a navýší riziko nebezpečné jízdy“.

DIP tím pádem nepatří mezi (nám spíše známé) léčitelství, jasnovidectví  ani medicínu … Kam patří?

„Má vlastní kategorii. Od léčitelství se distacujeme, protože DIP neléčí. Přesto si vážíme osobitých talentů na poli jiných způsobů přístupu v terapii člověka, než vidíme u školské medicíny. Jasnovidectví vnímáme jako jev, který zprostředkuje náhled do budoucí události, která je nezvratná, stane se.
V DIPu nezjišťujeme nezvratnosti, zjišťujeme předpoklady, které k událostem směřují.
A předpoklady se změnit dají. Ve vztahu k medicíně se definujeme jako paralela, nikoli alternativa. Vysvětlení je prosté. Alternativou k medicíně je opět jen léčení těla, kam řadíme léčitelství, bylinkářství, homeopatii, atd. Tedy disciplíny, které pouze jiným způsobem tělo léčí nebo se o léčení snaží.
Paralelní přístup znamená, že existuje principiálně odlišný způsob přístupu k terapii, který nezasahuje do těla, ale přesto dokáže tělové poruchy (nemoci) v důsledku oprav špatných dispozic proměnit ve zdravé funkce psychické i tělové. V takovém rozsahu a přístupu jsme skutečně svébytná kategorie“.

Jestliže DIP umí vypátrat příčinu různých obtíží, najde onu špatnou dispozici a nahradí ji lepší, je dál, než medicína? Ta přece často tvrdí, že ačkoli léčí vše, léčí vlastně jen důsledky a nepopírá, že pravou příčinu zdravotního problému vlastně nezná. Na přímý dotaz lékař odpoví, že kdyby příčinu znal, získal by Nobelovu cenu. Jaký je poměr mezi DIPem a medicínou? Jak by mohl nový mladý obor „trumfnout” lékařskou vědu?

„DIP není soupeř, ale partner medicíny… vlastně mohl by být… Pokud se medicína hlásí k odkazu položené otázky, jde o dobrou medicínu. Postavení a především obecně vštěpovaná nadřazenost medicíny současnosti, jako jedině správného terapeutického přístupu k člověku, ovšem správná není. Existuje přece řada historicky ověřených metod a postupů, známých i zapomenutých, které pomáhaly v uzdravování člověka dávno předtím, než vznikla medicína, jak ji známe v dnešní podobě. Náš obor nejde proti medicíně, protože jde o terapii jiného druhu a záběru. Naopak může s medicínou vytvořit rozumný a vzájemně prospěšný vztah. Na neoficiální úrovni si řadu takových vztahů vytváříme a jsou vždy pro klienta prospěšné. Není tedy nejmenší důvod medicínu trumfovat“.

Jak se jmenuje člověk, který tedy ovládá speciální techniky DIPu? Má nějaké nadpřírozené schopnosti nebo – jak se často říká – dar shůry? Kdo to je?

„Je to dispoziční prognostik – DPN a v jeho práci není nic nadpřirozeného. ‚Jen‘ spousta práce. Ostatně jako v každém oboru, který zamýšlíme dělat řádně. Musí mít jistý talent, to jistě ano, ale vše potřebné se musel naučit (tak jako vámi zmiňovaný lékař vystudoval medicínu)… Také lékař studiem nekončí, ale začíná. Podobně DPN záskává zkušenosti, obohacuje sebe a kolegy vlastní praxí. Nadále se vzdělává v postgraduálním studiu, prohlubuje hloubku a šíři znalostí. Pracuje na nových projektech, které zkoumají systém lidské bytosti, společenské jevy, události apod. Poznatky a postupy přenáší do praktické činnosti. Dispoziční prognostika se stále rozvíjí, i když v současném technokratickém klimatu nemá pozici snadnou“.

Jak vypadá schůzka s DPN, jak dlouho trvá?

„Schůzka s DPN se nazývá klientela, protože se pracuje s klientem, kterým může být člověk stejně jako lokalita, ve které člověk bydlí. Nebo firma, ve které klient pracuje. Takto vnímáme klienta, jako subjekt zájmu. Vše se odehrává v prostorech, které jsou uzpůsobeny tak, aby se klient necítil sevřeně jako ve sterilní ordinaci, nebo v úřední místnosti. Naše pracoviště jsou civilní se standardy, které převážné většině klientů vyhovují. Schůzky se sjednávají předem na sekretariátu společnosti, kde DIP sídlí nebo u manažerů, kteří klientely v různých místech organizují. Kontaktní informace je možné získat na www.noetis.cz. Klientela obvykle trvá necelou hodinu, ale vždy záleží od povahy případu. Při opakovaných kontrolách se spotřebuje času méně, při vstupním seznamovacím sezení může být doba delší“.

Jak probíhá, co klienta čeká? Jaká forma vyšetření? Je tam nějaký fyzický kontakt s dispozičním prognostikem? Něco bolestivého?

„Nic takového. Klientela probíhá ve většíně případů v přátelském a vstřícném ovzduší. Klient poskytne dispozičnímu prognostikovi základní informace o své osobě jako je jméno, rok narození a bydliště. Poté může sdělit důvod návštěvy, například že trpí nemocí nebo neumí vyřešit neshody s partnerem. Případně se nedokáže rozhodnout, kterou školu či profesi zvolit. Rozsah žádostí je velmi různorodý. Poté se klient uvolní, pohodlně se usadí a nechá DPN pracovat. V tuto dobu probíhá proces získávání informací, které jsou následně využity při rozboru klienta a jeho situace. Nejde o medicínskou diagnózu, kterou často klient očekává. V DIPu jde o rozbor osobnosti nebo události, který pomůže označit chyby a závady, jež v důsledku způsobují klientovi potíže. Třeba zdravotní. V celém procesu od získávání informací přes výklad a závěrečné uplatnění duševních technik směřujících k nápravě, nedochází k fyzickému kontaktu. Klientela není nijak bolestivá, kromě případů kdy se vstoupí do bolestivých témat, jako jsou ztráty partnera, životních jistotot, apod. Prožitky takto definované bolesti jsou velmi individuální. Klient nemá důvod se čehokoliv zlého obávat, DIP se vždy snaží nacházet řešení a východisko“.

Trošku to připomíná návštěvu psychologa …

„Souhlasím a nesouhlasím současně. Dispoziční prognostik by kromě svého řemesla a dobré rétoriky měl být i psychologem, ale proti psychologii užívá značně rozdílné způsoby komunikace a práce s klientem. DPN rozhodně práci psychologa nenahrazuje, také ve většině případů nemá psychologické vzdělání. Psychologické metody mohou DPN inspirovat, také je možné rétoricky pracovat s profesně i obecně přijatými termíny, ale to je ve vztahu s psychologií vše. Na druhou stranu s celou řadou výborných psychologů a psychoterapeutů spolupracujeme“.

A co pak? Když jdeme k lékaři, on nám naordinuje nějakou léčebnou kůru. Aby přinesla efekt, musíme ji dodržovat = musíme s lékařem spolupracovat. Co klient a dispoziční prognostik? Udělá DPN veškerou práci za klienta a ten pak zdravý, šťastný a spokojený odchází?

„To nemyslíte vážně, že ne?… Myslíte, že chirurgickým odstraněním vředu se stává pacient vyléčený a šťastný? Myslím že ne. Byla v těle odstraněna chyba, ostatní záleží na pacientovi. Musí se již vyléčit sám. Je plně v možnostech organismu nastartovat ozdravný proces, pokud jsou vytvořeny správné a vhodné podmínky. Jsem přesvědčen, že bitva o pacientovo zdraví je  a musí být plně v jeho rukou. K tomu DIP klienta vede, provází, pomáhá a radí. V důsledku s klientem vytváří podmínky, aby byl schopen překážky zdolávat sám“.

Co všechno se na klientele člověk může dozvědět? Co třeba ten, který žádný problém nemá, nebo o něm neví a přijde ze zvědavosti – „otestovat šarlatána”?

„Okruhů, co se dá s klientem řešit, je celá řada . Patří mezi ně i testy schopností.  ale už se téměř nevyskytují, protože postrádají smysl. Relativně zdravý člověk se může dozvědět mnoho zajímavého a podnětného. Zkoumáme přece dispozice, které v sobě neseme každý. Dispozice k nemocem, úrazům, nehodám zdravotním, profesním, partnerským. Je přece přínosné zjistit, že mne tehdy a tehdy ohrožuje cukrovka jako u prapředka, kterému jsem neuvěřitelně podobný… jen jsem informaci takto nikdy nevnímal. Je v silách DIPu odkaz poruchy změnit, ale minimálně získané informace varují, aby klient ve svém životě mnohé pozměnil sám. Můžeme také vypátrat skryté nebo nerozvinuté schopnosti klienta. Například povahové vlastnosti, inteligenci, talenty k různým lidským činnostem. Pouze hrstka populace má to štěstí a talent dá o sobě vědět. To znají hudebníci, básníci, umělci obecně. A co ostatní? Jistě stojí za to rozpoznat, v jakém oboru najde člověk spokojenost a uplatnění. I do tak zapovězených oblastí DIP vstupuje“.

Je asi pravda, že člověk nejvíce touží být zdravý, potrápit ho ale umí spousta jiných věcí. Například se přestěhoval a on ani neví proč, v původním bydlišti se mu – tak nějak – bydlelo líp, než v tom novém. Umí DIP a DPN zjistit i to, co se člověku prostě honí hlavou, ví, že něco není v pořádku, ale sám si to dosud ani nepojmenoval?

„Skvělá otázka. Co se klientovi honí hlavou zjistit nedokážeme. Ale dokážeme zjistit proč se mu chmury v hlavě usadily. Proč ztratil životní pocit a nedokáže být aktivní a spokojený. DIP má prostředky jak potíže pojmenovat a také je společně s klientem zdolávat. Samozřejmě že člověk touží být především zdravý. Ale co je stav zdraví? Obecně se má za to, že zdravé tělo je reprezentantem zdraví. Tvrzení není tak jednoznačné. Onemocnět díky špatným dispozicím může také psychika. Nemocné jsou i mezilidské vztahy a nemocná může být i volba profese. Co si počít, když postavíme dům v nemocné lokalitě? Jsou mnohé oblasti, do kterých dokáže DIP nahlížet a společně s klientem hledat účinné způsoby jak poruchy i závady napravovat. Rozhodně se nemusí nikdo dispoziční prognostiky obávat, ale nakonec… zkušenost je tím nejlepším rádcem“.

Jsem ráda, že jste zmínil vlastní zkušenost. Každá jiná (než vlastní), je těžko přenosná. Myslím, že je dobře, když má klient základní informace předem a na klientelu přijde částečně připravený ačkoli to není nutné, ale praktická zkušenost mu asi pomůže rozhodnout se, jestli možnosti oboru využije ve svůj prospěch a nebo obor úplně zavrhne. Právě vy ale víte nejlépe, že i „nevěřící Tomáš“ může na klientele změnit postoj. Stává se vám to často? Chodí k vám lidé, kteří hledí na DIP skrz prsty? Otočí, když zjistí, že mu DPN pomohl jako dosud nikdo předtím?

„Co myslíte? Jak byste reagovala vy, kdyby vám DPN například řekl něco, co se snažíte tajit i sama před sebou a neví to vůbec nikdo jiný? …Nebo jde o informaci ukrytou před sebou samým? Ze zkušenosti jsou ‚nevěřící Tomášové´ časem nejlepší klienti. Přicházejí se skepsí, ale zdravou. Netrpí předsudky a v podstatě se nechají překvapit. Velmi rádi negativistický postoj, často získaný zkreslenými informacemi, změní.  Ale mám jeden osobní příběh.
Před mnoha léty mne navštívil klient z Bratislavy. Slyšel samou chválu a i když jako novinář trpí profesní podezíravostí, přesto jsem údajně poslední šance. Proč? Klient trpěl zvláštním syndromem. Každý větší tlak na kteroukoli části těla, vyvolal značné otoky. Medicína s pokrčením ramen uzavřela případ klienta diagnózou ‚tlaková kopřivka´. Zoufalý klient byl pesimistický nejen vůči medicíně, dispoziční prognostice, ale i celému světu. Ke všemu byl klasickým ‚nevěřícím Tomášem´. Vysvětlil jsem, jak mohu pomoci a také pomohl. Klient se již neukázal. Uplynulo deset let a novinář z Bratislavy se opět objevil. Bez zdvořilostních frází mne požádal, abych opět pomohl. Tenkrát před léty zmizel problém do týdne a deset let byl klient zdráv. Nu, a proto jako vzorový ‚nevěřící Tomáš‘ je opět tady. Tentokrát jsem nic nevysvětloval, ale pomoc poskytnul. Slíbili jsme si, že za deset let se opět sejdeme. Ještě nám zbývají čtyři roky. Osobně se na sympatického ‚Tomáše‘ docela těším.
Jsou ovšem také případy jiné, v praxi dispozičních prognostiků vzácné. Občas přicházejí exaktností svázaní ‚posuzovatelé‘ a ‚hodnotitelé‘, kteří na náš obor koukají mezi prsty. Ale takoví budou vždy a není důvod se podobným lidem přizpůsobovat. Naštěstí máme možnost svobodné volby, tak si každý vybere co mu vyhovuje. Někdy najdeme společnou cestu, jindy se rozejdeme nebo ani nikdy nesejdeme. Podobnou zkušenost máme asi všichni, náš obor není výjimkou“.

Pomůže vůbec klientela člověku, který „na to“ prostě věřit odmítá (přijde třeba jen proto, že ho poslala manželka a on chce mít doma klid)? Anebo je třeba, aby opravdu nejpozději v průběhu klientely otevřel své srdce a mysl.

„Nu, když se otevře, může být efekt výraznější. V opačném případě poskytnutá pomoc nemusí být přijata spontánně. Může to ale být alespoň dobrý začátek… i při odmítavém postoji. Když dojedu s autem do servisu na pravidelnou kontrolu, kam mne vyhnala žena, také nebudu nadšen. Ovšem pokud autíčko pojede lépe a budu spokojen, rád ženě odpustím… Ale vážně. V našem oboru vstupujeme do nápravy možností – dispozic, které člověk dostal k osobnímu užívání. I bez aktivní nebo nadšené účasti při nápravě nesprávně fungujících dispozic se dostavují výborné výsledky. V podstatě se dá říct, že zásadní účast klienta nepotřebujeme. Pochopitelně souhlas ano. A pokud se jedná o dítě, tak souhlas rodičů.
Otázku víry bych vyloučil zcela. V naši práci nemá co pohledávat. Víra patří do kategorie filosofických a náboženských kategorií. Pracujeme raději s pojmem důvěra. Mám v člověka důvěru, ale zůstávám ve zdravém odstupu, co kdyby pod tlakem situace selhal? Co pak s vírou? Důvěra počítá i se selháním, kdežto víra ne. Věřit lze pouze hodnotám, které jsou trvalé, věčné, nadčasové. Jako je život, krása, umění, apod. A člověk je proměnný, nestabilní, neunese víru druhého. Kdežto důvěru ano. Důvěra nelimituje a nesvazuje, ale naopak poskytuje prostor pro zdravou dávku optimismu, ale i pesimismu.
Nebudu vlastní dceři věřit, že by nikdy nekouřila. Připadalo by mi to nepřiměřené, úzkoprsé. Budu ale důvěřovat, že i když podlehne a kouření vyzkouší, dospěje k názoru že kouření asi zdraví neprospívá. A přestane kouřit sama. Pokud budu věřit, že rozhodně dcera nekouří, budu hluboce zklamán, když zjistím opak. Pak hrozí, že dceru zavrhnu a neposkytnu prostor pro vlastní dceřinu volbu. A tento prostor důvěra nabízí. Mám důvěru, že dcera je rozumná. Mám důvěru, že člověk je v podstatě rozumný. Ale sama uznáte, že se člověku věřit nedá, protože stále jedná velmi nerozumně. Minimálně z hlediska historické zkušenosti.
Ale zpátky k otázce, k jejímu závěru. Je příjemné, když klient ve vztahu k prognostikovi srdce a mysl otevře. Ale znovu připomenu, nejde o nezbytnou podmínku v komunikaci a práci s klientem. Pracujeme v rozsahu systému lidské bytosti, kdy otevřený či uzavřený postoj klienta není podmínkou. Představte si, že dispozičního progostika požádá maminka o prognózu syna před cestou letadlem ze zahraničí. Pojem otevřené mysli stojí mimo získání důležité informace: hrozí nebo nehrozí nebezpečí? Pád letadla, závada, zpoždění a podobně. Účast syna na získání informace a jejím dalším zpracování není podstatná. A přitom se díky solidní informatice může vyhnout značným potížím. Takových příkladů je celá řada“.

Když se ještě vrátím k návštěvě lékaře, člověk, který se tam rázem stane pacientem, si nezřídka posteskne, že lékaři vlastně nerozuměl, protože mluvil zčásti latinsky a dotyčný pak vlastně pořádně neví, co mu je a co má čekat. Mluví dispoziční prognostici srozumitelně anebo i oni mají vlastní žargon, do kterého se těžko proniká?

„Žargon, jak říkáte, dispoziční prognostici opravdu mají. Směrem ke klientovi se ho ale snaží nepoužívat. Není v zájmu prognostika, aby mu klient nerozuměl, právě naopak….
Srozumitelná komunikace je skutečně základ. Klient by měl rozumět, co je mu sdělováno, aby se svým terapeutem navázal kontakt. Máme velmi specifický jazyk, který bych mohl směle nazvat programátorský. Ale asi nebudu klienta zatěžovat složitými nesrozumitelnými temíny, raději použiji obecně známé pojmy. Občas vzniká dojem, že si propůjčujeme mnohé názvosloví z psychologie nebo psychiatrie. Jde pouze o velmi obecně známé pojmy, které neužíváme často. Máme vlastní pojmový slovník, který přizpůsobujeme při komunikaci individuálně dle klienta. Symbolikou, opisy, metaforami apod. Rétorika je v našem oboru důležitá, ale rozhodně ne nejdůležitělší. Jdeme raději cestou přesného zjištění problému a jeho odstranění. Srozumitelný a výstižný výklad je jedním z mnoha faktorů, který úspěšné klientele přispět určitě může.‘

Má klientela nějaké nežádoucí vedlejší účinky?

„Třeba vás to překvapí, nemá. Může se ale stát, že změny, které u klienta nastanou, ho nejprve na chvíli zaskočí, než si uvědomí, že z nich má vlastně prospěch… Každá akce vyvolá reakci a v terapii dispoziční prognostiky to nemůže být jinak. Máme snahu, aby veškeré změny v organismu vedly k vylepšení zdraví, k vylepšení kvality života klienta. Občas nastanou situace, provázené vedlejšími účinky, které jsou neočekávané a tedy ne každým vnímané od počátku kladně. Uvedu příklad jedné mladé klientky, která nevnímala a nevyužívala vlastní talenty.
Pracovala v jisté firmě jako poslušné děvče pro všechno. V civilním životě se také nedokázala prosadit, vždy stála bokem hlavního proudu. Spokojená nebyla, ale bála se o svých pocitech a trápeních hovořit. Okolí včetně rodiny vnímalo klientku jako milou, slušnou a submisivní mladou dámu. Při klientele jsme přišli na problém s nevyužíváním talentových dispozic, potlačovanou vitalitou i průbojností, na nedostatečné vnímání vlastních kvalit. Brzy po absolvování klientely došlo v osobnosti klientky ke spontánním změnám. Nadchla se pro umělecký obor, přihlásila do výtvarného kurzu a rozhodla studovat vysokou školu. V práci si řekla o lepší místo i plat, doma o uctivé zacházení. Reakce okolí byla, jak asi tušíte, velmi nepříznivá. Vedlejší účinky klientely byly pro publikum zpočátku nestravitelné. Do chvíle, než mnozí pochopili, jaký potenciál v sobě mladá paní skrývala. Osobnost klientky se rozvinula do rozměru hrdé a sebevědomé dámy, která dělá co jí baví a je společně se svými blízkými spokojená.
Vedlejší účinky klientel mohou být pochopitelně i méně zřetelné či poetické. Přesto k nim velice často dochází a jsou vítaným i potřebným efektem v průběhu klientské terapie“.

Jak se vlastně člověk po klientele cítí, co se v něm odehrává, jaké mívá pocity?

„To je různé člověk od člověka. Někdo má pocit okamžité úlevy, jiný přínos zaznamená až po delší době. Jsou i tací, kteří potřebují zrcadlo okolí, aby si vlastní změny dokázali uvědomit. Uvedu jednoduchý, možná zjednodušující příklad. Žijete v domácnosti, která je nějak uspořádaná, zavedená. Vše je na svém obvyklém místě, víte kde co hledat a kde nezakopávat. Ale spokojená nejste. Vaše domácnost by potřebovala změnu, jen netušíte jakou. Případně chybí odvaha se rozhodnout. Co uděláte? Nejlépe bude pozvat bytového architekta a projektanta v jednom. Navrhne změny uspořádáním stávajících prvků domácnosti do nové podoby, i bez jejich náhrady nebo výměny. Vystačí přeorganizovat domácnost z jednotlivostí jako je sedací souprava, stoly, židle nebo kuchyňské spotřebiče; a dle nové představy je uspořádat. Využít potenciálu, který dosud nebyl viditelný. Něco velmi podobného se odehrává při práci u dispozičního prognostika. Odstraňuje nedostatky, které do systému nepatří a snaží se nabídnout organismu lepší, efektivnější souhru jednotlivých prvků. Jako například povahových vlastností, vztahových témat, talentů atd. Půjde o přestavbu domácnosti, aby lépe vyhovovala potřebám majitele ve vztahu k bydlení, ve vztahu k užívání vlastních možností.
Stane se a domácnost je jako nová. Majitel s označením první bude nadšen a živě popisuje, jak se mu lépe dýchá, jak se cítí uvolněný a tak nějak nabitý elánem. Prožívá změny spontáně a radostně.
Druhý majitel je více při zemi. Musí si teprve zvykat. Je podezíravý ke změnám, i když je silně pociťuje. V noci při cestě na toaletu zakopává o nábytek, který je jinde. Změny přijímá zpočátku nelibě, ovšem časem se přesvědčí, že nabízená přeměna jde směrem k vylepšení kvality bydlení. Časem je klient velice spokojen.

A třetí případ, tedy majitel třetí přijímá změnu věcně, je přece k lepšímu. Je mu dobře a nevzrušeně, bez dramatičnosti, vyhlásí ve společnosti přátel, že se mu dostalo pomoci. Je mu fajn. Může doporučit, kdo by měl zájem.

Stačí jedna návštěva – klientela?

„U tak složitého systému, jakým lidská bytost je, to není ideální… Anebo jinak – stačí jedna návštěva u architekta, když stavíte dům? Nebo švadleny, která Vám šije případně opravuje šaty na ples? Velmi pravděpodobně ne. Opravdu dlouhodobě úspěšné změny v jakémkoli systému neprobíhají revolučně, i když by radikálnost byla často vítaná. V dispoziční prognostice jsme raději pro důslednost a trpělivé dosahování lepších výsledků. První návštěva slouží především k poznání možností klienta. A k možnostem dispoziční prognostiky směrem ke klientovi. K rozboru situace a návrhu postupných řešení. Pracujeme s nesmírně složitým systémem, vlastně tím nejsložitějším, který člověk poznal. Tedy se systémem lidské bytosti. A ke všemu metodikou poznávání, kterou nikdo nikdy v rozsahu jaký používáme, nepraktikoval.

Ano, občas se stane, že ‚zásah‘ úpravy u klienta má v konečném důsledku razantní efekt; ale jde o výjimky. Potěšující, ale přece jen výjimky. Často se zcela spontánní formy uzdravení pokládají za zázrak. Osobně se domnívám, že zázrak je důsledkem ohromné dřiny, provázené značným štěstím a ještě něčím navíc. V dispoziční prognostice upřednostníme raději důslednost, píli a trpělivost. Poté časem dospějeme i k zázraku. Dítě se přestane pomočovat bez invazivních zásahů medicíny, jinému ustoupí lupenka, další se konečně prosadí v zaměstnání. Nakonec každý na svůj malý zázrak dosáhne, bude-li chtít.

Ano, pro solidní výkon jedna klientela nestačí. V případě řešení akutního problému ano, ale…. Postupem času se klientely obsahově mění v servisní přístup. Klient je v pořádku, ale potřebuje ‚doladit systém‘, zjistit zda nehrozí nebezpečí selhání, jež by za normativních okolností nevnímal. Nezapomínejme, že již v názvu oboru máme tématický obsah klientel obsažen. Dispoziční – zjišťování možností, vlastností systému– organismu; a prognostika – předvídat, určovat možnosti, které jsou dispozicemi nastaveny. Pak je možné ‚číst‘, kam a kterým směrem se možnosti organismu-systému ubírají. Zjednodušeně řečeno, ke zdraví nebo k nemoci; nebo k úspěšnému podnikání či ke krachu“.

V úvodu jste jen okrajově zmínil, že obor se studuje mnoho let a dispoziční prognostik se vlastně vzdělává stále, protože obor se vyvíjí, přináší nové poznatky. Co všechno má za sebou DPN, který je schopen dělat klientelu? Kolik let studia a praxe?

„Samotné studium trvá pět let, vlastně dnes už pět a půl roku. To je ale pořád jen začátetek. Zájemce o obor získá teprve základy, které v další formě studia zdokonaluje. První stupeň vzělávání probíhá na telestézické akademii (TA). Posluchač se seznámí se základy oboru, s filosofií, s metodikou získávání informací, získá dovednosti testování a vyhodnocení získaných informací. Ke konci studia na TA může získat také jednoduché techniky, kterými si může pomoci v nesnázích. Po ukončení studia je možné se na základě dobrých výsledků a absolvování příslušných zkoušek ucházet o postgraduální studium na TU – Telestézické universitě Stanislava Sohra. Jde o studium zaměřené především na praxi a vývoj v oboru dispoziční prognostika. Tady se stává posluchač dispozičním prognostikem s příslušnou hodností, která jej opravňuje nebo neopravňuje k výkonu praxe. Služby pro veřejnost může poskytovat pouze atestovaný dispoziční prognostik, který splnil požadavky i nároky studia na TU a vlastní živnostenské oprávnění. Pokud se ptáte na rozsah let, je v podstatě nekonečný. Obor se neustále rozvíjí a kdo nestuduje, nerozvíjí praxi nebo lektorskou činnost, nemůže s dispoziční prognostikou držet krok. Proto mnohdy tvrdíme, že studium je celoživotní. A nejde jen o studium DIPu. Jsme pobízení jinými obory, abychom rozšiřovali vlastní obzory, nechali se obohatit a obohacovali jiné. Jsme otevřeni jakýmkoli zdravým a rozumným podnětům“.

Dá se náročnost studia, které budoucí dispoziční prognostik podstupuje na Telestézické akademii, přirovnat ke studiu na jiné škole? Kdo se na takové studium může přihlásit, kdo se může stát dispozičním prognostikem?

„Studium na Telestézické akademii je srovnatelné se studiem na vysokých školách. Dá se říct, že je ještě náročnější, i když probíhá dálkově, formou víkendového vzdělávání. Náročnost je daná především změnou myšlení. Studiem se získává zcela odlišný náhled na současný svět, na témata, které člověka a lidstvo trápí, se kterými si současná populace neví rady. Netvrdím, že my návody máme, ale tvrdím že jsme schopni poskytovat originální a kvalitní pohledy, také postupy při řešení problémů. Naše postoje jsou skutečně velmi odlišné, především od dogmat současné exaktní vědy. Proto musí být i odlišné a ojedinělé postupy při vyhodnocování problémů a jejich následných řešení.
Přihlásit ke studiu se může každý. Dispozičním prognostikem se každý stát nemůže. Jde o dlouholetý proces, který neovlivňuje jen studium, píle nebo odhodlání. Nezapomínejte, že jsme oborem esoterickým a také oborem s prvky užitého umění. Posluchaž musí mít tedy i talent. A teprve čas ukáže, zda je schopen se dostatečně dobře jako dispoziční prognostik uplatnit. Pochopitelně mnohé ukáže praxe a klientská obec. Dispozičním prognostikem se v podstatě může stát každý, ale skutečně dobrým dispozičním prognostikem se stane jen málokdo. A možná také v tom je velký díl esoteriky, velký díl tajemna, které nás všechny přesahuje“.

Říkám to nerada, ale tak už to chodí, že nové objevy a poznatky, které byly vymyšleny proto, aby z nich lidé měli užitek, se dostanou do rukou těch, kteří je zneužijí ve svůj prospěch. Když už teď víme, co všechno umí DPN zjistit, je to, jako když člověku vidí do hlavy a listuje v ní jako v knize – kde je záruka, že informace nezneužije, že klientovi neublíží? 

„Aby se tak nestalo, je tu právě to dlouhé studium a věřte, to studenta prověří důkladně. Dodám také se vší vážností: Ano, získaných informací je možné zneužít. Jako je možné zneužít čehokoliv prospěšného. Nůž je velice prospěšný nástroj, ovšem také smrtelná zbraň. Skalpel je také v rukou odborníka nástroj zachraňující často život, v rukou psychopata jde o nástroj vražedný. S psychickými prostředky jde o ještě složitější problém. O co více jsou ‚neviditelné‘, o to více jsou účinnější.
Ale zpět k otázce. Zajistit na sto procent, aby prospěšné technologie nebyly zneužity, možné není. Je ale možné mnoha způsoby jistit, aby k selhání nedocházelo. V našem oboru máme dostatečný arsenál jištění, proti možnému zneužívání informací i duševních technik, které dispoziční prognostikové ovládají.
Uvedu pouze jediný. V případě možného zneužití je v postupech zakódován program, který účinek špatného úmyslu vyřadí. Představte si, že máte ve svém etickém kodexu jednání zapsanou větu: ‚životu nesmím nikdy zbytečně a úmyslně ublížit‘, ať již vědomě nebo nevědomě. Podobný program má v sobě každý člověk, ale ne každý jej dodržuje. Snažíme se mnoha mechanismy zabezpečovat, aby k selhávání docházelo jen vyjímečně.
A ještě k úvodu Vaší otázky. Mohu Vás a všechny ubezpečit, že dispoziční prognostik klientovi do hlavy nevidí. Hlava není křišťálová koule. I když…(?), obsahuje nekonečné množství informací, které čitelné jsou. Často říkám na klientele, že dokážeme rozluštit informace a složit je do smysluplných obrazů, jen příběhy sestavené z mnoha dat čteme velmi vzácně. Asi Vás napadlo, že když prognostik tvrdí: ‚ke svému kolegovi v práci máte mladá paní vysokou přitažlivost na stupni X‘, tak Vám čte myšlenky: ‚ach bože, já se tak zamilovala a už se vídím, jak randíme!‘… Takhle to určitě není a jistě se Vy ani klient nemusí obávat, že koukáme někomu do myšlenek. Popravdě jde o neetické jednání a jak jsem naznačil, budujeme v každém z nás jasně definovaný etický kodex.
Možná se také ptáte, zda nás opustili bývalí kolegové se znalostmi, které si osvojili při studiu dispoziční prognostiky, a zda je mohou zneužívat. Ano, občas se bývalý kolega rozhodne jít vlastní cestou. Ve vlastní cestě není možné nikomu bránit. A jestli má bývalý dispoziční prognostik stejné znalosti a schopnosti jako aktivní prognostici? Podle mne je velmi rychle ztrácí, až dovednosti ztratí docela. Je to jako s fyzičkou. Léta trénujete, jste v kondici. Pak nastane situace, kdy trénovat přestanete. Za jediný měsíc ztratíne 90% bývalé kondice. V dispoziční prognostice, v práci s informacemi a duševními schopnostmi, je situace ještě tvrdší. Opustíte-li systém, ztrácíte podporu, schopnost se rozvíjet a především zpětnou vazbu.
Jsem zastánce týmové práce, systémového a tvořivého přístupu k řešení problémů. Práce s osobitými lidmi, kteří přinášejí originální a svébytné nápady i řešení. Vést takové týmy jednoduché není, ale výsledné efekty a úspěchy za námahu stojí. A jsem přesvědčen, že v prostoru dispoziční prognostiky si každý zájemce místo najde“.

Otázky kladla: Renata Mňuková
Odpovídal: Petr Matušek, prezident Noetis, společnosti pro dispoziční prognostiku